I v letošním roce jsme byli součástí Eurocampu 2019 v Mokřinkách u Opavy, tentokrát za účasti středoškolské mládeže ze sedmi států, naše skupinka žáků se speciálními potřebami a já s kolegou Tomášem. Opět týden plný nových zážitků, podnětů, zkušeností, sportovního vyžití a hlavně plný pozitivní energie a emocí. Vždy druhý den mám workshop o naší škole a všeobecně o speciálních potřebách lidí s určitým handicapem. Na závěr je prostor pro dotazy. Hodně dotazů se týkalo oblasti komunikace s naší skupinkou, jak oslovit, jak zapojit naše žáky do aktivit a ještě k tomu, když komunikačním jazykem je angličtina. Na druhý den bylo krásné pozorovat, jak zapojují naše žáky do aktivit, jakou volí formu pomoci, jak vzájemně komunikují a vůbec nesejde na tom, že druhá strana angličtinu neovládá. Zdravili se hi5, někteří naši žáci se naučili pozdravy, poděkování a jiná slova v angličtině, prostě úžasné.

Tento týden je opravdu velmi důležitý pro naše žáky. Probíhá zde přirozená integrace v bezpečném prostředí. Získané zkušenosti mohou následně uplatnit v běžném životě a věřím, že obě strany. Tento emocionálně nabitý týden si všichni naplno užijí. I žáci s diagnózou poruch autistického spektra se krásně integrují do této rozmanité skupiny, pracují společně, dokáží (s dopomocí svých nových kamarádů) věci, které by je ani nenapadlo si vyzkoušet a je vidět, jakou z toho mají radost!. Když dostáváme večer na chatce dotazy od dětí, nestačíme se divit, čeho všeho si všimly, na co se doptávají, co je potěšilo a jaké pocity prožívají. Tyto jejich otázky mne vždy nutí k zamyšlení nad tím, jak málo o některých věcech ještě víme a jak je nutné dávat příležitost všem a nebát se výzev.

Velkou poklonu celému organizačnímu týmu pod vedením paní Marty a velký dík i kolegovi Tomášovi! Loučení bylo opravdu těžké a když jsem děkovala, za jejich empatii a přátelství, tak studenti říkali, že oni děkují nám, což bylo opravdu upřímné a silné.

Pro mne snad nejsilnější byla věta naší žákyně Barborky, dívenka s poruchou autistického spektra, která mi řekla: „ Dáši, tys nás naučila žít na plné pecky“. Hodně o té větě přemýšlím a vím, že nepotkat ty správné lidi, kteří nemyslí jen na sebe, tak tuto větu asi neuslyším. Ještě jedenou, všem velké děkuji. Dáša, Tomáš, naše děti a jejich rodiče.

Dagmar Mazáková